Mašínové - kovbojové na motorkách

Akce! Jedem!

 Kontroverze kolem bratří Mašínů bývá vysvětlována vlivem propagandy minulého režimu, který si pochopitelně nenechal ujít příležitost k  uspořádání procesu s "bandou záškodníků, diverzantů a teroristů", provázený náležitě hysterickou kampaní. O dvacet let později věnoval Mašínům i jeden díl tupě tendenčního seriálu Třicet případů majora Zemana a dílo propagandistické zkázy bylo dokonáno. Od bratrů by si slušný člověk kůrku nevzal.

 Faktem však je, že ačkoli i v dnešní době stále mnoho lidí fandí sympatickému majoru Janovi, bylo zároveň z archívů již uvolněno mnoho materiálů, vznikají dokumenty, vydávají se knihy, Mašínové sami poskytli řadu rozhovorů, v nichž předestřeli svůj pohled na události padesátých let, a ti, které to zajímá, mají přístup k informacím. Jak tedy vysvětlit, že Mašínové stále vzbuzují rozporuplné emoce a  "příznivci" se s "odpůrci" dodnes hádají, zdali pokladník Rošický hájil spíše výplaty podniku nebo, jakožto údajně dobrovolná součást represivního systému, socialistické zájmy státu? Jak je možné, že ani v demokracii s volným přístupem k informacím, nemůže dodnes česká společnost nalézt konsenzus, zdali jsou členové skupiny hrdinové třetího odboje či nikoli?

Když Ctiradu a Josefovi nacisté popravili tátu, jednoho ze slavných Tří králů, byli to ještě malí kluci. Stal se pro ně hrdinou, hltali vyprávění o něm a jeho činech, o statečnosti a odvaze, a rozhodli se být jako on. Po válce zůstalo všude plno munice a zbraní a kluci se činili a sbírali. Čistili je i zkoušeli (pravda, to s tím kulometem ve sklepě nebyl úplně nejlepší nápad), bavilo je to. Už rok po skončení války, to jim bylo 14 a 16, se vypravili na lup do muzea, jen aby si odnesli pár nepoužitelných samopalů, které po cestě rovnou zahodili.

Únorem 1948 nabraly neblahé události spád. Před několika málo lety skončila strašlivá válka, ve které však člověk aspoň mohl jasně určit nepřítele. Když k moci přišli komunisté, národ se obrátil proti sobě. Stb mělo plné ruce práce, zatýkalo se, mučilo a popravovalo. Matka Mašínová byla v kontaktu se spolupracovníky jejího zemřelého muže a a spolu se syny viděla na vlastní oči, jakou „péči“ věnuje  nastupující režim legionářům a členům odboje. Sama se nakrátko stala členkou KSČ, to když jí byla, jako všem ostatním sociálním demokratům, poštou zaslána stranická legitimace - stejně jako Rošickému, mimochodem. Zakrátko ale vystoupila a v procesu s Miladou Horákovou organizovala petici na její osvobození. Propaganda ovšem neprodyšně uzavřela smysly národa do úzkého koridoru, kde neměly místo informace o chaosu na venkově, hospodářství utápějícím se v problémech, o perzekucích odbojářů a pochybovačů, kterým se nový režim zdál podezřele podobný tomu minulému. Tvrdou propagandou a důsledným stíháním kritiky se velmi brzy podařilo vytvořit žádanou atmosféru strachu a poslušnosti. Výborně používané metody propagandy popsala Markéta Chalupová ve své knížce. Píše kupříkladu, že "Plně účinná propaganda je pouze v tom případě, nabude-li monopolního charakteru. Lidé pak nemohou kontrolovat pravdivost svých tvrzení." To se podařilo a i Mašínové uvěřili, že válka s imperialistickým Západem je na spadnutí.

Kluci každopádně začali věnovat veškerou svou pozornost zbraním, myšlenkám na různé ozbrojené akce a snili o službě v US Army. Evidentně byli fascinováni zbraněmi, výbušninami, vojenskou akcí a dneska by se pravděpodobně řeklo, že byli nadšení military fans. Nezaháleli. Sice už měli na kontě nahodilé rozbíjení agitačních skříněk, výrobu malých náloží dle otcova receptu a podobné drobné záškodnictví, ale dychtili po akci. Padlo rozhodnutí získat konečně nějakou pořádnou výzbroj.

Krátce za sebou přepadli dvě policejní stanice. Nějaké zbraně a munici si sice odvezli, ale nedá se říci, že by byli bůhvíjak úspěšní. Z první akce nezískali vůbec nic, jen prvního mrtvého. Kašíka se pokusili omráčit ranami do hlavy; když se nedařilo, střelili ho kontaktně a pak ještě jednou z větší dálky, pro jistotu. Kvůli hluku utekli kluci kvapně a bez kořisti pryč. Po několika dnech to zkusili na jiné stanici znova. Honzátka pod záminkou vylákali ven, chytili, spoutaného odvedli zpět na stanici a když se jim ho nepodařilo uspat, jeden z kluků - Ctirad - mu podřízl krk. Konečně získali funkční automaty, pistole a granáty.

Chtějí utéct na Západ, ale Ctirad je zatčen a umístěn do jáchymovských uranových dolů. Provádí tam odvážné sabotáže.

V létě dalšího roku se členové skupiny usnesou, že kromě zbraní potřebují i peníze. Vymyslí plán přepadení vozu vezoucího výplaty. K tomu ale potřebují uniformu SNB. Rozhodnou se zajet do Olomouce, vyhlédnout si libovolného příslušníka, zabít ho a obrat ho o šaty (a nejlépe i o nějaké peníze, aby měli na zpáteční cestu). Sledovali několik potenciálních obětí, ale ty k jejich smůle volily k pohybu rušné ulice nebo se pohybovaly nad očekávání rychle, a plán se nezdařil.  Nakonec musel Josef sáhnout do vlastní kapsy a dalším dvěma na zpáteční cestu půjčit. Když neuspějí ani o týden později, seženou tedy místo uniformy SNB milicionářskou a vyrobí si doma stavěcí terčík. Z různých banálních důvodů se ale stále nemohou dobrat realizace a auto jim nejméně třikrát unikne, než se jim ho konečně podaří zastavit. Pokladník Rošický, ačkoli má v ruce zbraň, je přemožen a podroben pokusu o omráčení, které se opět nepovede. Údery se míjí účinkem, Josef přiloží zbraň a střelí do zad. A pak z větší dálky znovu.

Peníze tedy byly úspěšně uloupeny.

Členové krkolomně vymýšlí, jak dostat Ctirada z vězení. Dospějí k úvaze, že by bylo záhodno opatřit si výbušniny. Už na druhý pokus si z dolu Kaňk odnesou donarit. Kluci teď mají třaskaviny, zbraně... a spoustu peněz. Utrácejí za oblečení, restaurace a za motorky, na něž padne většina financí. Je to velmi okaté a neopatrné.

Hurá na stohy! Jawa 500 OHC je úplně nová, krásná sportovní motorka.

zdroj: http://cdn.fotocommunity.com

A hlavně nenápadně! Ariel Square Four taktéž.

zdroj: http://www.batorinternational.com

Pak, dříve než se kamarádi rozhoupou osvobodit Ctirada, vrací se ten na amnestii domů a je na čase začít konečně vyvíjet nějakou smysluplnou záškodničinu. Napadne je těžce zkoušené venkovany potrápit ještě víc a na nedostatek slámy upozornit jejím zapálením. Během akce se ale naplnilo staré známé "když se to, tak se to". Nejenže jim na poslední chvíli navlhnou podomácky vyrobená zapalovadla z vánočních františků, ale rozbije se jak motorka důležitá k objetí všech vyhlédnutých stohů, tak i zapůjčené kolo. A kromě toho Ctirad nedrží jazyk za zuby a upozorní na sebe, když hloupě odpoví jednomu míjenému hasičovi. Tomu se nezdá mladíkův středočeský přízvuk a podivné chování a když Ctirada dojede (zase mu spadl řetěz), místo odpovědi je střelen do hrudníku a do obličeje, stejnou zbraní jako v Chlumci. Moravské stohy tedy hoří, ale diletantství z toho čouhá jak sláma... ze stohu.

Brzy nato stojí Josef před hrozbou narukování (Paumer už na vojně je a Ctirad má "modrou"), navíc vzrůstá obava z odhalení, a tak padá urychlené rozhodnutí odejít. Zkouší to třikrát, ale nedaří se. Nápad na ilegální přechod se ale, jak už bylo řečeno, objevil už před dvěma lety.  Kluci vymysleli, že ukradnou auto a prorazí si cestu skrz šumavské zátasy. Tehdy zasáhl zkušenější strýc a naivní plán jim vymluvil s poukazem na to, že na sever, kde nejsou hranice tak bedlivě hlídané, se navíc dá dojet vcelku normálně a pohodlně vlakem. Dostali od něj spoustu dalších užitečných rad. Pohybovat se nikoli společně, nýbrž jednotlivě, obléci se nenápadně.

Na cestu se nyní chystá pět chlapců. Situaci ovšem hrubě podcení a navíc udělají několik zbytečných, avšak osudových chyb. Nemají pořádnou mapu a dost peněz, každý s pouhými pěti markami v kapse. Je sychravý listopad, brzy jim začne být zima a dojdou skrovné zásoby jídla. V roztržitosti ztrácí pistole i oblečení. Už na německé straně se rozhodnou přepadnout kolemjedoucí auto, ale jednak je příliš malé, než aby je mohlo všechny uvézt, navíc zapomenou oběti sebrat klíčky, musí se vracet a nakonec na sebe zbytečnou střelbou upozorní tak nešťastně, že utíkají bez úspěchu a teď ještě s policisty v zádech. Další chybou je, když vyšlou jednoho člena koupit ve velmi pozdních hodinách na nádraží pět lístků, jsou už notně umolousaní a zoufale nápadní. Po zatýkání a následné přestřelce zůstávají čtyři. V dramatickém útěku kličkují lesy, mají více štěstí než rozumu, ale v téměř neprodyšné smyčce mnohatisícové policejní přesily ztrácí dalšího člena.

Dramatický útěk nakonec dopadne šťastně pouze pro oba bratry a Milana Paumera. Celou anabázi popisuje Ctirad v knize Oty Rambouska a je nutno uznat, že je to velmi napínavé čtení. Hoši prokázali obrovské odhodlání a statečnost a zaslouží uznání, jak dokázali unikat ze smrtonosné pasti. Dovede si dnes někdo představit, že by byl schopen užívat si blaženě tepla v hromadě mokrého jehličí v listopadovém nočním lese? Prošli si neuvěřitelnými útrapami a  jejich otec by na ně byl jistě pyšný. Ano, možná by nestřílel ze zálohy (policista na odchodu byl zasažen mezi lopatky), ale vzhledem k vypjatosti situace a dlouhodobému stresu je to asi i pochopitelné. Jestli si mašínovská skupina za něco zaslouží obdiv, tak za tento nebezpečný útěk.Však také zmíněná útlá knížka věnuje samotnému útěku celých sto stránek, popisu činnosti jejich otce, respektive Tří králů, čtyřicet a takřka sedmileté činnosti obou bratrů v Československu pouhých dvacet sedm.

To možná i trochu napovídá, že bratři tušili, že se není moc s čím chlubit a že jediným výrazným sabotérským činem nakonec bylo zapálení stohů. Podle plánu si sice obstarali zbraně, povedlo se jim sehnat i velkou sumu peněz, ale výplaty zaměstnanců Kovolisu posloužily hlavně na nákup motorek, něco se projezdilo po vzájemných poradách, jednáními s potenciálními převaděči a obhlídkami hranic, a mnoho peněz prostě lehkomyslně utratili, což nakonec vedlo i ke sporům ve skupině. A přitom na skutečnou diverzi bylo paradoxně potřeba velmi málo. Podle slov Ctirada: " Byl to (Mořice) klasický příklad, jak se i s nepatrnými a primitivními prostředky dá úspěšně sabotovat."

Co se zbraní týče, ty nakonec také téměř nepoužili a před odchodem je zakopali.

Přitom měli mnoho velkolepých plánů. V průběhu těch několika let se zaobírali rozličnými myšlenkami na

- vyhození vlaků do povětří (jejich oblíbená, opakuje se v různých variantách )
- sabotáž rafinerie v Kolíně,
- sabotáž vysílače v Poděbradech
- přepadení pošty v Kolíně, Loučeni (spolu s MNV a SNB výhodně v jedné budově), Jeseníku, Poděbradech
- likvidaci různých lidí
- únos letadla (Ruzyň, Kolín)
- únosy vysokých vládních činitelů, chtěli je vyslýchat a informovat CIA
- výbuch před pražskou budovou StB
- útok na ministra obrany při cestě na rekreaci v dnešním Puppu (Když nápad ztroskotal na prosté neschopnosti zjistit, kdy tam přesně pojede, tak slevili, že by vyhodili do povětří alespoň ten hotel.)
(doplněno)

Jak je vidět, ambiciózních plánů se zrodilo hodně. Naráželi ovšem na nedostatek informací, zkušeností a svou velkou naivitu. Mnohé akce z podstaty vyžadovaly poměrně dost času a úsilí a dostaly se pouze do stádia, kdy někdo slíbil, že něco zjistí. Výsledkem je, že z těchto nápadů nebylo uskutečněno NIC.

Nakonec byly provedeny pouze akce de facto přípravné, a jejich provedení  mnohdy zoufale  amatérské. Jediná skutečná sabotážní akce, tj. zapálení stohů,  byla víc než co jiného především povinnou čárkou pro jednání s Američany.

Kdyby nemělo jejich jednání fatální důsledky nejen pro mnoho cizích lidí, ale i pro vlastní rodiny, přátele a jejich blízké, dalo by se možná  pochopit jako činy mladické touhy po vzrušení a dobrodružství. Jejich odboj mohl mít i jinou formu, ale systematická špionáž se jim zdála příliš nebezpečná a roznášení letáků zase málo účinné. Od Mašínů ani Paumera však nikdy nezazněly pochyby nad správností a přiměřeností zvolených prostředků.  A přitom by pokora a uznání omylů, kterých se na cestě za svobodou dopustili,  neumenšily jejich statečnost, právě naopak.  K čemu i po šedesáti letech nedůtklivě oponovat (Paumer), že Honzátko rozhodně nebyl svázaný ani spoutaný,  a přitom je to zmíněno v jejich vlastním vyprávění (Ctirad), a později  ještě jednou, v souvislosti s obavou, aby nález padákových šňůr u nich doma nebyl spojován s přepadením obou stanic SNB a jejich použitím tam.  Kdo jiný by na mrtvolu v kaluži krve aranžoval  jasně bílou šňůru, když bratři v té době ještě byli mimo podezření? Proč do poúnorového odboje zahrnovat i loupež zbraní z poděbradského muzea z roku 1946?

Možná, že kdyby dokázali nezabíjet, nezemřela by ve vězení ani jejich matka  - možná - na kdyby se nehraje. Paumer před smrtí potvrdil, že úmysl zabíjet měli, ačkoli podle jeho pohrdlivých slov si například "Rošický mohl ten svůj hnusnej život zachránit..." Jaká ohromující  neúcta k životu, k člověku! Sebereflexi a pokání však u trojice MMP nehledejme.  I poté, co vyšlo najevo, jaké byly ve skutečnosti komunistické ryby, které se jim podřilo ulovit. Smáli se i disidentům jako neschopné partě škrabálků smolících básničky. O Havlovi hanlivě hovořili jako o kreténu pěstovaném komunisty.

 Je mi líto, mně zase přijde směšné, když dva bělovlasí pánové pózují s pistolkami "jako kdysi zamlada". I po šedesáti letech tak zůstali dvacetiletými  mladíky, kovboji, kteří se o politiku vlastně ani příliš nezajímají, ale vědí, že by to chtělo vzít bič a všechno vypráskat. Proč mi teď hlavou problikává jeden blonďatý Skandinávec? Taky měl rád zbraně, mimochodem.

Zdá se mi nešťastné zjednodušovat kauzu skupiny bratří Mašínů do prosté polarizace ano – ne, dělit se na chápající zastánce a zavilé odpůrce, jako kdyby nemohlo být nic mezi tím. Myslím, že pro pochopení minulosti a poučení se z ní je potřeba dívat se upřímně a s otevřenýma očima, nehledat hrdiny za každou cenu. Kluci prokázali ve svém životě mnoho odvahy a statečnosti, ale zároveň způsobili mnoho utrpení svými činy, jimž by neměl být přisuzován jiný význam, než ten, který jim tehdy dali oni sami. Z vyprávění hlavních aktérů, svědeckých výpovědí i dalších indicií vyplývá, že akce byly páchány primárně za účelem zajištění odchodu na Západ. Domácí odboj tak zůstal přáním, nenaplněnou ušlechtilou myšlenkou.



Zdroje: 
Ota Rambousek - Jenom ne strach
Barbara Masin - Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů
Miroslav Kačor - Svědomí hrdinů/Jiná tvář odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů
Markéta Chalupová - Nebojovali švestkovými knedlíky
Miroslav Kasáček a Luděk Navara  - Příběhy třetího odboje

www.ustr.cz
www.wikipedia.org