Malí motýlci

Jak ten dotyk důvěrně znám! Přesto je jiný. Unáší mě někam do vzdálené galaxie, kde jsem už mnoho let nebyla, naposled s tebou. Během dne se tam ještě mnohokrát vrátím, na kratičkou chviličku, pro úsměv, malé motýlky.

Jsi se mnou, a když to přijde, smete mě to silou nepoznanou, směju se a pláču zároveň.

Občas je dobré nechat se malinko unášet.

A vědět, kam se vracet.

Beruško moje

Jsou ti tři a už sis zažila tolik trápení. Bříško máš plné bolístek, některé starší, zapomenuté, některé úplně čerstvé, ještě černé nitě z nich koukají. Pomalovali tě jak indiána nazeleno. Jsi moje statečná holčička.

Volná

Povídá mi dnes zničehonic má nejstarší dcera: "Kryštof mi pořád říká, že mě miluje... ach joo.. nudaa... já to chci tak, jak to je; jsem ráda, že jsem volná a nemám žádnýho milence!"

Je jí šest a je hezké, že ví, co chce :)

Rainy season

Déšť už mnoho hodin šumí v monotónním šedu. Není vůbec zima, ale omoklé klouby mě přesto studí. Svírám v ruce deštník, snažím se vyhýbat kalužím, když tu to přijde. Vůně důvěrně známá. Unáší mě daleko, do míst, kudy jsem dřív chodívala. Poznala bych každý dům, kdyby tam ještě stál. Nové betonové bloky i starý zaprášený obchod s vínem a pálenkou, malý dům s dvěma byty o jedné místnosti, od jednoho okna do druhého rozvěšené svršky, protože na skříň není místo. Poznala bych i letitý dům, vonící zašlým starým dřevem. Možná ho zapomněli zbourat. Kvetly tam hortenzie a místo okapové roury měl umně tepané kovové kalíšky, navzájem spojené. Voda po nich způsobně crčela dolů a já se vždy zastavila, protože se mi to strašně líbilo. Jsou tam ještě? Zavírám oči. Někdy se mnou šla deštěm i jemná kytara pana Mikulky, někdy zase úplně jiná, syrově mužská Hetfieldova. Unforgiven. Slyším v dešti ty tóny a jsem znovu tam. Tam.

 

Filmečky - poprvé

ČERNÁ LABUŤ

Film jsem slupla jak malinu. 

Pár momentů mi přišlo divných (např. hrdinka má být za pět minut na scéně v druhé roli, a přitom není převlečená, přelíčená, nic; také fyzický přerod v labuť mi vyloudil i přes všechno napětí úsměv na rtech - lámou se jí nohy do ptačí podoby, rostou jí křídla a peří -  přece jen, kdyby se tohle mělo dít při každé roli v kariéře baletky, bylo by to velmi nepraktické), ale to jsou nepodstatné drobnosti, které nijak nenarušily úžasnou atmosféru filmu, tempo bylo svižné, nikde nic nedrhlo. Natalii kamera neustále snímala velmi zblízka, v 70% filmu byla v záběru jen její hlava, krk a ramena, což mě přiznám se, trochu iritovalo, ale jako maximální zdůraznění její dlouhé (a vpravdě) labutí šíje to funguje velmi dobře.

Kdybych neměla děti, zřejmě bych nemusela pravidelně zrakem utíkat do bezpečí manželových ramenou. Jelikož ale už i náznak fyzického utrpení ve mně vyvolává možná nepříjemnější pocit než utrpení samotné a zbaběle zavírám oči před každou vypjatou scénou, tak mi možná uniklo něco zásadního. Myslím ale, že ne. A nejhnusnější mi přišla hrdinčina záděra na ruce ;)

Černá labuť je dobře natočená lekačka, která je lekavá jen proto, aby se ukázalo, že hlavní hrdinka je závažně psychicky narušená, která si ve snaze o dokonalý tanec neváhá ubližovat až do maxima. 

Oscara bych tomu nedala, ale takhle si představuju kvalitní béčko z videopůjčovny. 70%

RIO 3D

Byla jsem s šestiletou dcerou. Jednoduchý příběh, barvičky, písničky, ingredience úspěch zaručující. Bohužel nejen pro dceru, ale i pro mě byla stopáž téměř sta minut dost dlouhá a oči nás z toho divokého karnevalového reje 3D už ke konci dost bolely. V brýlích by byla ideální tak půlhodina, si myslím. Rio je podle mě, přes jeho ucházející zábavnost, příkladem nadužívání 3D technologie. V tomto případě mi čtyři stovky za lístky připadají nepřiměřené.

Kdyby tvůrci nemachrovali s 3D a celé to podstatně zkrátili, dostali by o deset procent víc. 50%