Chráním si svoje soukromí. Neodhaluju se zbytečně lidem na ulici, ani na netu. Nevyprávím detaily zpoza rodinných hradeb a nevystavuju nikde fotky svoje, ani svých dětí.
Dlouho jsem odolávala Facebooku, právě a protože je to jedna velká slepičárna, ale nakonec jsem tam z několika obskurních důvodů taky. Povypínala jsem, co se dalo, a zatím se rozkoukávám. Na zeď skoro nepíšu a sebekriticky uznávám, že to, co se mi povětšinou honí hlavou, není dostatečně chytré, ani vtipné, aby stálo za zaznamenání. Navíc mi jde v patách hrůza z představy, že si někdo vygůglí moje jméno a vyskočí na něj duchaprostá fejsbůčí hláška o tom, jak jsem upekla buchtu. Nebo nějaké kompromitující osobní fotografie. To radši žádné. (I když pochopitelně, moje děti jsou krásné, nejkrásnější, a mateřská pýcha mi potměšile našeptává, abych se pochlubila.)
Proč o tom píšu? Dneska mi zmrzl úsměv na rtech, jelikož jsem před časem, nepochybně v nějakém poporodním pomatení smyslů, podepsala jednu petici a uvedla i plnou adresu (moje chyba, samozřejmě, jelikož jsme malá vesnička, stačí přidat k jménu obce číslo) a vyhledávače odkaz stále pokládají za relevantní. Každý si mě tak může velmi rychle najít. A bude to na tom netu zřejmě viset na věky věků. Uááá.
Já vím. Mnoho lidí volí opačný přístup, zřejmě ve smyslu "pokud všechno zveřejním, už se nemusím starat o utajení". Má to mnoho do sebe, ale nemůžu si pomoct, ať si lidi plujou v mracích podle libosti, konzerva ve mně se toho bojí.
S tím souvisí i moje velké internetové dilema: Mám, jako ta, která si střeží soukromí a není ochotna ho příliš sdílet, právo nahlížet do profilů jiných lidí, prohlížet si jejich fotky, číst jejich osobní komentáře? Z právního hlediska určitě. Je ale sociální síť na internetu skutečně benevolentnější a vztah "má dáti - dal" opravdu nemusí být v rovnováze? Nebo je to tak, že lidé zaplevelují prostor každodenní všedností, důležité věci zůstávají skryty, a nakonec výsledek je týž?
Žádné komentáře:
Okomentovat