Dnes tu mám jednu vypečenou lahůdku - nebo spíš smrdutou a nepěknou věc. Přišla jsem totiž na to, jak se (také) dělají knížky pro děti.
Na začátku je jistě bohulibý záměr, koneckonců dobrých knížek nikdy není dost. To je základ. Takže máme umělecké pnutí a rozhodli jsme se přetlak vypustit tvorbou pro děti. Jak začneme? Nejprve to bude chtít nějaký text. Ale bez obav, však není úplně nutné vynalézat kolo a vymýšlet všechno znovu. Dá se použít mnoho říkadel, která dávno zlidověla a každý je zná.
Tak to bychom měli. Teď musíme nakreslit nějaké obrázky. Bez nich by to nikdo nekupoval a to my nechceme. Jdeme na to. Nejhorší je sjednotit si formu, sakryš.
Postavy mají vůbec často různé divné tělesné vady. Tady Mařence chybí krk. Nejspíš se pod tíhou té velké hlavy zhroutil do hrudníku. Místo ruky má vykloubený pařát a hubené nožky zřejmě trpí bechtěrevem.
A tahle Nanynka opravdu nemá dobrou náladu. Kdo by taky měl, s takovým rozšlápnutým obličejem? Proti tomu je nějaký košíček úplná prkotina.
Takhle to dál nepůjde. Chce to styl. Hm hm, ale kde vzít inspiraci?
Aha!
V žádné správné knížce nesmí chybět perníková chaloupka, takže vrznem ji tam. Chajdu vymalujeme raz-dva-tři-šup. Ty šindele jsou dobrý nápad, srdíčko a preclík ve štítu taky. Přidáme růžový lízátkový chodníček a ozdobíme ho čevenými a modrými kytičkami. A koníka! málem bychom zapomněli na koníka!
Vida, jak nám to jde. Tak ještě namalujeme malého čtenáře. S těmi vlásky, pruhem na vestě a manžetami u košile sice byla piplačka, ale výsledek stojí za to!
Bravo, směle do dalšího díla! Písnička Travička zelená je hotový evergreen, ta také nesmí chybět. Leží se tam, sedí se tam... to by chtělo nějakého spáče. Momentík! Už to máme! Třeba tady: deštník je zajímavý nápad a ten polštář taky. Ještě dáme ruku za hlavu, zvednout límeček, pokrčit nožku a je to:
Kdo v původních ilustracích poznal ruku Jiřího Trnky, má bod. Jsou z knížky Vítězslava Nezvala Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti a ze Špalíčku Františka Hrubína (obě 1960). Do své knížky Říkadla a písničky pro kluky a holčičky je kreativně zakomponoval Ivo Štěpánek v roce 2009.
Když jsem před pěti lety psala článek o plagiátorovi obrazů Jošihiko Wadovi, byly toho tehdy v Japonsku plné noviny, protože šlo o významného umělce, který byl navíc v té době profesorem na Nagoya University of Art. Nedělám si iluze, že malůvky pana Štěpánka vzbudí podobnou vlnu zájmu, ale říkám si: Jak je možné, že si toho ještě nikdo nevšiml?
Ta perníková chaloupka mi taky byla povědomá; a ono jo. Byla nápadná tím, že nevypadá zrůdně; narozdíl od toho ostatního.
OdpovědětVymazatNa ty další obrázky bych nepřišla, tu knížku jsem neznala, Špalíček jo.
No paráda.
Asi je to dost běžné, domnívám se, když se nějaká knížka překládá a cizího ilustrátora nahradí domácí ilustrártor. Ale tohle je teda příliš.
Jako by výtvarník nebyl ze své podstaty člověk kreativní a s představivostí... hanba.
Liško, tohoto komentáře si považuji, neboť je zde historicky prvním! Vítej :)
OdpovědětVymazatAno, zrůdnost, to je to slovo - napadne mě pokaždé, když tu knížku mám v ruce. A to se ani neodvažuji domýšlet, co obsahuje druhý díl.
Mikeilo, díky za článek. Občas se mi ježí vlasy hrůzou při pohledu na některé publikace určené dětem. Dokonce jsme měli štěstí a podobné "zázraky" dostaly děti jako dárek od příbuzenstva. Ačkoliv knihy miluji, tyto letěly na popelnice,... odkud si je zřejmě někdo potřebný vzal
OdpovědětVymazat