Také přiznávám, že ekonomii nijak zvlášť nerozumím a že teprve nedávno jsem zjistila, že to může být vlastně velmi přitažlivá humanitní věda, velmi blízká sociologii.
Na přelomu tisíciletí mě zajímala reklama jako kreativní součást popkultury; bavila mě její grafika, vtípky, bavilo mě sledovat omletá klišé a porovnávat pouště, ve kterých víří prach nová, ještě lepší auta. Bavilo mě poslouchat slovní hrátky copywriterů na milionkrát ohrané téma. Bavilo mě plout v mainstreamu a o demonstrantech, rozbíjejících pražské výkladní skříně ve jménu boje proti globalizaci, jsem si myslela, že jsou idioti.
Tehdy mě levicová Naomi Kleinová a její No logo (česky Bez loga) nezaujalo natolik, aby mi stálo za to si ho dočíst až do konce.
To jsem udělala až teď, když mi na stole leží Šoková doktrína. Obě knihy vydalo Argo a hned na začátku mám výhrady ke špatné kvalitě vazby. Už teď se bojím, že se zase okamžitě rozpadne. Po dvou, třech dnech nikterak hrubého zacházení hodil hřbet ručník do ringu a upadl. Není divu, byl chudák recyklovaný z nějaké barevné, německým textem potištěné čtvrtky, a absolutně nemohl udržet těch pět set stran těžkého textu. Myslím, že by si Naomi zasloužila lepší péči.
Jaké je tedy No logo? Kniha je přehledně rozdělena do čtyř kapitol. V první Bez prostoru se píše o rozvoji reklamy do obřího marketingového odvětví, o tom, jak se značky vecpaly do veřejného prostoru, včetně škol. O tom, jak zboží přestalo být důležité a místo toho firmy začaly nabízet myšlenky a životní styl, s nimiž by se lidé ztotožnili.
Bez výběru je o strategii velkých firem, jak ovládnout co největší prostor na trhu. O tom, jak se velké firmy slučují ve větší, vznikají obří nákupní centra, ale současně s tím je nabídka a možnost výběru omezována.
Bez práce pojednává o tom, jak se korporace ve snaze ušetřit a omezit náklady na nutné minimum, kromě přesunutí výroby na externí dodavatele a zajišťování firemního servisu zvenčí, nerozpakují šetřit i na lidech, zdráhají se uzavírat řádné smlouvy a nutí je pracovat na částečný úvazek nebo brigádně za mnohem horších podmínek.
Bez loga je logickým vyústěním předchozích tří kapitol. Směřuje k tomu, proč lidé protestují proti praktikám velkých korporací a útočí na loga. Kleinová se věnuje velmi podrobně popisu různých forem prostestu, od pouličních umělců upravujících bilboardy až po velké street party.
Z knihy úplně kape Naomino tehdejší mládí; člověk cítí, jak ji bavilo za zvuku bubnů a píšťal hopsat na akcích RTS, jak fandí unaveným pubertálním dívčinám v robotárnách a má zlomyslnou radost z pudingu na Gatesově hlavě. Ráda se podělí o mnoho a mnoho příkladů více či méně vtipného prznění značek. V devadesátých letech také objevila internet a číst opakovaně o tom, jak fungují e-maily a vyjmenovávání měst, kam mohou proudit, působí dnes skoro legračně.
Méně legrační je nepoměr mezi zevrubným popisem chování korporací v kontrastu s až absurdně detailními úryvky e-mailů nebo popisem, kolik metrů dlouhé bylo lešení na nějaké street party. Velká většina knihy se tváří objektivně, tyhle záblesky přiznaného fandovství ale ve mně vzbuzují nedůvěru, jestli si Kleinová realitu nepoupravila podobně, jako to má ve zvyku Michael Moore (jenž je v knize několikrát citován). Minimálně se usilovně snažila vzbudit dojem, že vše důležité se odehrálo během tří, pěti let na konci devadesátých let.
Přiznávám, že mě otravovala Naomina záliba v kreativních charakteristikách, viz třeba:
"Kathie Lee Gifford - lidský aspartam, náhražkové sladidlo televizního vysílání"
"Mike Gitelson - guru svépomoci"
"Martha Stewart - představitelka nového plemene značkových lidí"
Vůbec netuším, co si tak pod tím představit.
Některé fotky (např. policejní shluk pixelů před McDonaldem) nejsou kvalitou hodné uveřejnění ani v informačním plátku vesnické mateřinky. Ať mi nikdo neříká, že nebylo možno, když už ne do prvního, tak alespoň do dalších, revidovaných vydání zajistit lepší obrázek.
To jsou ale nedůležitosti. Sama Kleinová v knize zdůrazňuje, že jí šlo v první řadě o zmapování faktorů, které vedou lidi k nespokojenosti s velkými korporacemi, a různých způsobů jejího vyjádření. Pravdou je, že se jí skutečně podařilo zdařile popsat celou obsáhlou problematiku a dát věci a události do zajímavých souvislostí. Nicméně s odstupem jednoho desetiletí se jasně ukazuje, že se spletla v ochotě lidí postavit se konzumnímu mainstreamu, který je dennodenně obklopuje. To je krásně patrné v části týkající se její přednášky a následné debaty se studenty:
Snažila jsem se těm dětem vysvětlit, že koupit si v nákupním centru oblečení ušité bez vykořisťování je vzhledem k systému, jakým jsou produkovány výrobky všech proslulých značek, téměř nemožné. Nejlepším způsobem, jak dosáhnout změny, je hledat na internetu další a další informace a dát firmám najevo, co si myslíte, tím, že jim budete psát dopisy a v obchodech klást co nejvíc otázek. Studenti nebyli mou odpovědí-neodpovědí nijak nadšeni. "Podívejte se, já nemám čas hrát si velkou politickou aktivistku pokaždé, když jdu nakupovat," prohlásila jedna z dívek s rukou zapřenou v bok. "Prostě mi řekněte, které boty jsou v pohodě, jo?Ukázalo se, že se zmýlila se i ve svých optimistických prognózách budoucího antiglobalizačního vývoje. Hnutí Reclaim the Streets se nestalo světovým politickým hybatelem a street parties zašly po pár bouřlivých letech neslavně na úbytě, v povědomí většiny veřejnosti jako anarchistické akce divoké mládeže, které jde v zásadě o to udělat si na úkor ostatních lidí s všedními starostmi pořádně hlučný mejdan. V době vydání ale propukaly obří protestní akce po celé zeměkouli a skutečně nebylo těžké nabýt dojmu, že mají potenciál s korporátním světem slušně zamíchat. Naomi Kleinová získala svou knihou velkou skupinu příznivců a lze říci, že je za některé změny spoluzodpovědná. Bohužel, pokud mám správné informace, odchodem velkých korporací se z diktatur nestaly demokracie, ale došlo pouze propadu ekonomiky a zhoršení už tak žalostné situace tamních občanů. Stalo se tak to, že Naomina aktivistická kniha vedla k pravému opaku, tj. politické intervence omezily trh nežádoucím způsobem.
Popis šokovaných dělníků při pohledu na americké cenovky jejich výrobků je sice sugestivní, ale také demagogický. Argumentovat rozdílem prodejní ceny a výrobních nákladů při požadavku na zvýšení platů a tím, že si dělníci v Barmě nemohou dovolit kupovat věci, které vyrábí, za ceny běžné v USA, je, s prominutím, úplně pitomé. Minimálně by se slušelo poznamenat, že i tak tito dělníci měli, tuším, při vší té bídě na místní poměry nadprůměrné platy.
Celkově je to ale moc zajímavé čtení. Kleinová byla pečlivá a opravdu si dala práci s vyhledáváním zdrojů, jejich zpracováním a dáváním do, leckdy i překvapivých, souvislostí. Reportážní kapitoly o robotárně Cavite nebo praktikách firmy Shell v Nigérii jsou výborné, stejně jako brilantní kapitola o amerických permatemps a spol., nebo část o neetických praktikách firmy Nike v amerických černošských ghettech. Poznámkový aparát je nažrán k prasknutí.
Nakonec se samotná Naomi dostala do korporátní pasti vydáním své knihy u velkého nakladatelství a zřejmě nechtíc se i z ní stalo cenné logo. Za přečtení ale určitě stojí, protože ač se ne každý ztotožní s jejím levicovým pohledem na svět, psát Naomi rozhodně umí.
Žádné komentáře:
Okomentovat