Štítky

:-) 17. listopad 3D ABL alkohol amnestie Anastázie Hagenová Asko nábytek azyl Babiš baby boxy banky Bárta Bém birthday Birthplace study BIS Blesk blogování Breivik bulvár code černá labuť ČGPS ČOI ČSSD ČT ČTK Dělníci bulváru děti dětskýma očima dluhová krize dobro dokument domácí porod Downton Abbey EHCR ekonomie ENG EU euro Evropa facebook fail farmaceutický průmysl faux pas festival tolerance film firma Gallup gaming gay parade globalizace Google Gosford Park Hájek Havel homosexuálové internet Ivana Königsmarková Janeček Janoušek Japonsko ježíšek Jillian Michaels jxd Kalousek kauce Kavčí hnízdo Klaus kmotr kniha knihy knížky pro děti komunikace komunisti korporace korupce le fay legalizace Leoš Heger lidská práva marihuana marketing Mašínové Mat Honan mateřství media média MMF multikulturalismus MZ Naomi Kleinová narozeniny Nečas negativní hlasy NFFP No logo odboj odborář odposlechy ODS OSN osobní PA Paumer plagiátorství pohádka policie politika porno porody Pospíšil právo pražská kavárna prezident prezidentská milost prezidentská volba prohibice projev První republika přímá volba příroda radosti Rath recenze Reflex reklamace rio rodina Roman Smetana RTS Rusko Řecko senát seriál SFŽP Schwarzenberg sociální síť soud soukromé soukromí společnost SPOZ spz starosti státní maturita stávka strasti superstar Svobodní šafr škola školství Šoková doktrína Šouf t-mobile těhotenství televize Ternovszky vs. Hungary Trnka Umberto Eco ÚS vánoce velezrada velké wtf vězení volby volební systém výchova výzkum Woody Allen wtf zdravotnictví Zeman zlo zodpovědnost ženy Žítkovské bohyně

čtvrtek 19. ledna 2012

O vděčnosti

Přijeli, vřele jsme se přivítali, tak vřele, jak jen to čerstvé úmrtí blízkého člověka dovoluje.

Dali mi parte. Je zvláštní pocit držet v prstech to jméno -  nosil ho ten, kdo odešel, a nosí ho jeho syn i vnuk. Budoucí déjà vu.

Zdrželi se na oběd a pospíchají zpět. Mrzí mě to, už tu dlouho nebyli a stejně nemají stání. Mohli by se trochu zdržet s dětmi, pohrát si s nimi, možná i pohlídat a dát mi trochu nadechnout. Společné týdny se časem smrskly na víkendy, víkendy na dny a dny na hodiny. Mrzí mě to.

Až večer si uvědomím, že jemu odešel otec a myšlenky má jinde. Vzpomenu si, že mi z města přivezli proviant, šli s dětmi na procházku, on mi pochválil poslední stavební úpravy a ona ještě stihla spravit jedny vílí šaty.

Nejsem jediná, kdo má starosti.  

Proč mi trvá, než si uvědomím, že mám být vděčná za to, co mám? Není to vůbec málo.

12 komentářů:

  1. ano - vždycky může být lépe a vždycky může být hůř...

    možná jsi četla příběh rodiny Zavadilových na BC - ta paní má na blogu (http://nasecestasmps.blogspot.com/) kromě vlastního srdcervoucího příběhu taky citát - a ten si od té doby, co jsem ho přečetla, pořád opakuju:

    "Mnoho lidí se připravuje o malé štěstí, protože hledají to velké." Pear S. Bucková

    OdpovědětVymazat
  2. Kimmy, příběh jsem četla a není to jen Missorčina noční můra. Mít takhle nemocné děti je můrou každé matky. Proto jsem strašně moc vděčná za své děti, že je mám, že jsou zdravé a nic jim nechybí. A i díky L2 vím, že zdraví není samozřejmé. Děti to takhle ostře nevnímají, a je to dobře. Jenom mě moc zarazilo - a o tom je ten příspěvek - že ač dospělá s vlastní rodičovskou zkušeností, mám pořád tendence vnímat pomoc mých rodičů z pozice dítěte jako automatickou. A tak si říkám, jestli jsem to jen já taková, nebo jestli určité sobectví dětí nepatří mezi nějaké ty univerzální přírodní zákonitosti ;-)

    S tím citátem souhlasím, jen drobná chybička - všude to píšou špatně - není to Pear ale Pearl, nebo i Sai Zhenzhu je-li libo :-) Prožila polovinu života v Číně, dostala nobelovku za literaturu a za knížku Dobrá země, jednu z mých nejmilejších, i Pullitzera. V případě zájmu zapůjčím ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. dík za opravu - Pearl žila v Číně? Jo v zemi Konfucia člověk taky získá tvrdou perspektivu. Ta knížka je o Číně? To beru všema deseti!!!

    Já už na pomoc rodičů jednoduše nespoléhám, však víš, terapie šokem... Myslím, že je to takový český zvyk, že rodiče dětem hodně pomáhají - v Anglii nebo v Americe, kde se lidi furt stěhujou (v té Americe), už to tak běžné není. Zas je tam jednodušší si najít výpomoc - třeba nějakou šikovnou Nigerijku nebo Filipínku...

    Moje zkušenost je, že není nad kamarády... (a pak nad pomoc, která se dá zaplatit)

    OdpovědětVymazat
  4. Ano, je o Číně. Proč myslíš, že se ti o ní zmiňuju ? ;-)

    Vidíš, a zrovna v tom Japonsku to, myslím, pořád ještě běžné je, možná ještě víc než tady - ale asi to bude velká výjimka.

    Je to smutné, když se na rodiče z různých důvodů spolehnout nemůžeš, protože ačkoli si vždyky nějak poradíš - co ti taky zbyde, že? - pomoc od rodiny je k... nezaplacení ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. já měla napsat "západní svět" - ten východní samozřejmě je o něčem jiném, rodina je nesmírně důležitá

    říká se - rodinu si nevybíráš, kamarády ano... je to případ od případu, ale ne každá rodina funguje. Kdežto kamarády si člověk hledá podle svých hodnot, přesvědčení

    ale když rodina funguje, tak ano, pak je to skvělé...

    OdpovědětVymazat
  6. Hm, to je pravda. Ale možná, že i od dobrých přátel někdy očekáváme trochu víc, než bychom asi měli. Možná, že vůbec často toužíme dostat víc, než to co máme.

    There is a saying in Tibetan that “at the door of the miserable rich man sleeps the contented beggar.” The point of this saying is not that poverty is a virtue, but that happiness does not come from wealth, but from setting limits to one’s desires, and living within those limits with satisfaction. - (Kdo pozná autora, má bod ;-))

    OdpovědětVymazat
  7. Tak asi to bude podobné s tou rodinou - člověk má nějaké očekávání a ta druhá strana to vidí jinak. Zklamání může přijít jak od rodiny, tak od přátel... Výhoda přátel je v tom, že jsou nahraditelní a může jich být obrovské množství :)

    Chtít víc, než máme, je normální lidská vlastnost - bez ní by se lidstvo nikam nedostalo. Jen velmi malá disciplinovaná skupina lidí ji umí potlačit - například nejvyšší představiteil Tibetu ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Ha, tak to jsi mě uklidnila. Máš bod ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak konečně můžu z jiného počítače číst:)

    Taky jsem si hned vzpomněla na Zavadilovy - po přečtení jejich příběhu dostává vděčnost jiný rozměr, řekla bych.

    S rodiči to má více stránek, pomoc je fajn, když je možná, ale hlavně mi záleží na tom, abychom se s nimi vídali, aby se vídali s dětmi a děti je znaly. Proto mi taky nejsou moc sympatické modely úplného odstřižení od rodičů, i když chápu, že v některých případech to jinak nejde.
    A taky je tam ta druhá pomoc, od dětí k rodičům... s tou je správné rovněž počítat, přestože je třeba omezená našimi povinnostmi k dětem.

    OdpovědětVymazat
  10. Chris, samozřejmě Zavadilovi jsou úplně jiný vesmír. V porovnání s nimi si nemám vůbec na co stěžovat. My máme v rodině moc hezké vztahy, rádi se vídáme, a mě jednoduše mrzí, že to není častěji. Mám velmi zřetelné vzpomínky z dětství, kdy jim bylo tolik, co mě a potýkali se s podobnými rodičovskými problémy, co teď já. A vidím je teď, už jsou jinde, mají jiné starosti, míň sil a já si jich prostě chci užít, co nejvíc to jde.

    Netuším, co na tebe vyskakuje za hlášky a ani nevím, jak by se to dalo opravit, ale snad tě neodradí sem občas nakouknout ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Už to jde, předtím se mi článek nechtěl vůbec načíst, a komentáře už vůbec ne, ale je to lepší.

    Dobré vztahy v rodině: hlavně ať vám vydrží, není to samozřejmost, z práce o tom vím své...

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju :-)

    Asi budu muset někoho požádat o pomoc. Třeba teď vidím, že časová razítka jsou úplně špatně. Hm. Stay tuned ;-)

    OdpovědětVymazat