Václavovy Vánoce

Byl to letos zvláštní advent. Obvyklé bláznění přerušila zpráva o odchodu bývalého prezidenta. Přehlušila všechno. Národ se ztišil a zesmutněl. Před půlrokem jsem psala o tom, že Češi se bojí být důstojní v obavě z trapnosti. Moc jsem se bála toho, co nastane. Bála jsem se, že Češi nebudou vědět, jak kombinaci soukromého smutku a toho státem nařízeného pojmout. Jsem moc ráda, že jsem se spletla.

Rozloučení s významnou postavou českého národa proběhlo s láskou, úctou a respektem; včerejší státní pohřeb byl velmi krásnou a důstojnou tečkou.  A já si uvědomila, že Vánoce pro mě od nynějška budou už vždy spojeny s Václavem Havlem. Dal jim to, co jsem posledních pár let tak moc postrádala - nový náboj a smysl; příležitost ke zklidnění, zamyšlení se nad důležitými hodnotami naší společnosti - i tak, jak je formulovala v kontextu České vize Madeleine Albright:  svobodou projevu a myšlení, respektem k názoru druhých, rovností občanských a politických práv, zdvořilostí ve veřejných debatách, povinností spravedlnosti, dobrou péčí o životní prostředí, láskou k pravdě, a vědomím, že národní zájmy jsou spojeny s prosperitou regionálních a globálních sousedů.

Mám dnes v duši po mnoha letech zvláštní klid. Děkuju za něj; je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem mohla letos dostat.

Přeju všem krásné Vánoce!