Benh Zeitlin natočil magický snímek, v němž se sny proplétají s realitou a syrovost s poetikou.
V zapomenuté, ale svérázné komunitě, která sídlí v bažinatém kraji u mrtvého ramene řeky, odděleném od zbytku světa rozsáhlou ochrannou hrází, žije šestiletá Hushpuppy. Maminku už dávno nemá a její milovaný otec Wink je divoch, který je neustále mimo domov, a tak je osamělá Hushpuppy odkázaná na společnost polodivé zvěře. Vnímá přírodu jako křehké spletivo živoucích, dýchajících věcí, v němž celý vesmír závisí na tom, aby do sebe všechno dokonale zapadalo. A když se po bouři zvedne stoletá voda a obklopí jejich město a tatínek naráz onemocní a divoká prehistorická zvířata obživnou a vylezou ze svých zamrzlých hrobů, Hushpuppy zjistí, že přirozený řád všeho, co jí bylo nadevše drahé, se začíná rozpadat. Malá hrdinka se zoufale snaží dát svůj svět zase do pořádku, aby zachránila svého nemocného otce i potápějící se vesnici, nejtěžším úkolem pro ni ovšem bude vůbec přežít nezastavitelnou katastrofu ohromných rozměrů. (oficiální text distributora)
Forma filmu je opravdu úžasná.
Pak je tu ale obsah. Ono se sice píše, že Divoká stvoření jižních kraji jsou fantasy film, ale ve skutečnosti vycházejí z naprosto reálného základu katastrofy hurikánu Katrina. Není o vyděděncích, kteří nesmí přes hráz do "civilizace", ale o lidech, kteří dobrovolně žijí obklopeni odpadky, jsou špinaví, umolousaní; jsou to bezdomovci holdující alkoholu a opakovaně odmítající výzvy k evakuaci kontaminovaného území, jsou to lidé, kteří, když jsou převezeni do evakuačního centra a je jim nabídnuta lékařská péče, perou se s lékaři a opakovaně utíkají zpět do své lyrické mizérie, bláta a trosek. Je pěkné, že malé šestileté stvoření je nespoutané a umí se postavit tvrdému životu hrdě čelem, ale mě jako matku stejně staré dcery a ještě dvou mladších téměř fyzicky bolelo nezodpovědné a tvrdé jednání jejího otce, který ji místo čisté postele ukládá do starého, špinavého kufru, nechává ji často samotnou a když ví, že je nemocný a asi zemře, místo aby se léčil, připravuje ji na život bez něj tak, že ji hecuje, ať zařve, že je silná a dává si s ní páku.
Samozřejmě, lze namítnout, že jde o poetickou pohádku o kráse a síle divočiny. Když pozorujete malou Hushpuppy, jak drží u ucha různé drobné opeřence, poslouchá tlukot jejich srdíčka a pak jak se přitulí k otci a slyší jeho srdce utichnout, je to velmi silné a myslíte, že na tom souznění s přírodou a hrdém odvrhnutí moderních civilizačích výdobytků přece jen něco je. Ale to byste nesměli vidět předchozí Zeitlinův snímek Glory at Sea, který zpětně vypadá pouze jako přípravná skica pro Divoká stvoření a v níž lze nalézt mnoho společného. Příběh vyprávěný dítětem, skupinu bezdomovců obklopených odpadky, alkohol, všudypřítomnou vodu, společnou stavbu lodi, ověšenou tisícem rozbitých krámů, jeden velký plující odpadek, požár dřevěného přístřešku, večerní párty i s ohňostrojem a běhající postavy s ohněm/rachejtlemi, podobnou hudbu (kterou si, mimochodem, Obama zvolil i pro svou první prezidentskou kampaň - Elysian fields).
Hudba vůbec je velmi silnou stránkou obou filmů, jelikož se jí chudobu a celkovou mizérii přeživších úspěšně daří transformovat do fantaskního světa nespoutaných, v podstatě šťastných jedinců. Je to líbivá, silná hudba, která mocně podporuje magičnost snímku a která navzdory všemu, co se v něm odehrává, vzbuzuje sympatie a optimismus. Kdyby ale byla jiná, temná a dramatická, stal by se film rázem znepokojivým sociálním dramatem, obžalobou společnosti, která nechá svoje členy živořit pod hranicí chudoby a lidské důstojnosti. A to už by tak kouzelné a líbivé nebylo.
Benh Zeitlin je bezpochyby velmi talentovaný mladý muž a jsem velmi zvědavá na další jeho filmy, které se snad už nebudou týkat vody a postapokalyptického New Orleans. Z mála prostředků dokázal vydolovat velmi moc a i přes to, že podle mého názoru obsah příliš nekoresponduje s formou, natočil velmi neobvyklý, svěží film, stojící za vidění. Kéž by takové filmy někdo uměl točit u nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat