Jak se rodí doma

Ne, nebudu popisovat své porody, tak daleko ještě má touha sdílet své soukromí se čtenáři nedospěla :-) Nicméně vzhledem k poměrně napjaté atmosféře panující v současnosti kolem soukromých porodních asistentek a domácích porodů, popíšu spolupráci s jednou z nich - Ivanou Königsmarkovou.

Ivana Königsmarková (foto Tomáš Nosil)

Poprvé jsem ji kontaktovala ke konci prvního trimestru. Setkání jsem se trochu obávala, ale dopadlo velmi dobře. Líbila se mi, protože nebyla batikovaná, ale naopak příjemně civilní. Líbila se mi, jak byla pragmatická a nenutila mě držet se s ní za ruce a meditovat :-)

Nechala mě povídat o mé předchozí porodní zkušenosti, pozorně poslouchala a ptala se. Byl to takový vstupní motivační pohovor, kde jsme si ujasnily, kam by naše případná spolupráce měla směřovat. I ona povídala, vysvětlovala. Bylo to moc milé a první návštěvu si neúčtovala - nejsem právník, řekla s úsměvem. Pak jsme se v pravidelných intervalech vídaly znovu. Vítala mě ve své příjemné "ordinaci" v pražském A-centru. Ptala se, jak se mám, jak se daří miminku. Vše si pozorně vyslechla, zapisovala. A i kdybych jejích služeb nakonec neměla využít, jen kvůli její citlivým rukám, jež pokládala na břicho a zkoumala, jak miminko prospívá, by mi stálo za to Ivanu navštěvovat.

Pravidelně jsem chodila na kontroly ke svému lékaři, a i když rozumím tomu, že je nutno postupovat v rámci jakési rutiny, přesto mě ten neosobní přístup mrzel a měla jsem neodbytný pocit, že o to dítě jde ve víru byrokracie a kolotoči různých testů až na posledním místě. Návštěvy u Ivany byly moc příjemné svou uvolněností, tím, jak byly uklidňující. U ní jsem, narozdíl od svého lékaře, neměla pocit, že bojuji s vážnou nemocí.

V průběhu těhotenství jsme si postupně ujasnily, že pokud zdravotní stav můj i dítěte dovolí, budeme se připravovat na porod doma. Stanovily jsme si k tomu několik základních podmínek. Mělo by být z lékařských prohlídek patrné, že se vše vyvíjí bez komplikací a není nic, co by mohlo bránit přirozenému porodu, tj. nález by měl být fyziologický a můj stav takový, že nebude vyžadovat intervence - užívání léků například. Měla jsem si hlídat i váhu, abych vůči své původní váze nepřibrala příliš moc (snažila jsem se nepřekročit 10kg přírůstek), cukr v krvi a tlak. Měla k dispozici výsledky pravidelných kontrol i záznamy z ultrazvuku. Tady je dobré říct, že ačkoli Ivana není zrovna příznivcem nadužívání těhotenských utz, nic nenamítala proti mým častým setkáním s kamarádkou lékařkou na sonografii. Někdo se setkává s přáteli u kávy, já si jezdila do R. pro svou pravidelnou dávku gelu :-)

Ivana tedy měla ode mě všechny potřebné informace, všechny výsledky k dispozici. Připisovala  své kontroly do mé těhotenské knížky a zaznamenávala si všechno, co jsem jí říkala. Byla pečlivá, zajímala se skutečně o můj stav. Podrobně jsme spolu rozebíraly i minulá těhotenství a porody, co bylo, jak a proč.

V souvislosti s právě probíhajícím soudním sporem musím poznamenat, že si nedovedu představit, že bych PA něco úmyslně zatajovala. Měla jsem samozřejmý pocit, že mé informace jsou nezbytné, aby mi dokázala být nápomocná. Na oplátku jsem zase já důvěřovala jejím schopnostem a zkušenostem. Zatajováním něčeho důležitého bych se dopouštěla zrady naší vzájemné důvěry. Objevily se hlasy, že by se PA měla proti podobné situaci bránit vyžadováním podpisu smlouvy nebo nějakého čestného prohlášení. Jak už jsem však v této souvislosti psala, z podstaty je vztah mezi rodičkou a porodní bábou založen na vzájemné důvěře, musí spoléhat jedna na druhou a stoprocentně si věřit. Pokud tomu tak není, ani podpis smlouvy nezaručí, že k sobě budou obě strany upřímné - a právě proběhnuvší soud je toho důkazem.

Proto jsem byla velmi ráda, že skutečně nic nebrání úvahám o porodu v domácím prostředí. Ivana přesto chtěla, abych měla vybránu porodnici, kam bych se mohla bezpečně přesunout, pokud by nastaly nějaké komplikace.

Tady si dovolím malou vysvětlující odbočku. V rozumné dojezdové vzdálenosti mám dvě porodnice - mělnickou a neratovickou. Neratovickou jsem po osobní návštěvě a rozhovorem s vrchní sestrou i tamní PA kvůli zásadnímu princpielnímu dilematu vyloučila (ač se porodnice jevila velmi přátelsky, nelíbila se mi jejich cenová politika, komerční přístup k porodům a v neposlední řadě odmítání ambulantních porodů podpořené velmi diskutabilními argumenty). Mělnická porodnice mi byla i přes svou značnou konzervativitu a ne úplně dobré zkušenosti prvního porodu sympatická, takže i na předporodní kontroly jsem znovu chodila tam. Nepříjemné překvapení přišlo ve chvíli, kdy jsem oznámila své přání mít u sebe svou PA - manžel nemluví moc dobře česky a jeho pomoc v komunikaci s porodníky mi velmi scházela. Nejprve mi bylo řečeno, že cizí PA nemá u porodu žádné pravomoci a může být přítomna pouze jako dula, tj. maximálně držet za ruku nebo provádět masáže. Pak ale, po zjištění, kdo je mou PA, následovala porada a na další kontrole mi bylo prostřednictvím ošetřujícího lékaře oznámeno, že jí primář vstup na oddělení úplně zakazuje. Je velmi diskutabilní, jak moc byl tento postup v souladu se zákonem, nicméně přispěl k definitivnímu rozhodnutí přivést dítě na svět doma.

V předstihu jsme si s Ivanou řekly, co bude potřeba, co si mám zajistit a přijela se podívat k nám domů. Z mé strany toho nebylo mnoho - stačila jedna návštěva obchodu se zdravotními potřebami (pár podložek, poporodní vložky a kalhotky, líh, ophtal a podobně).

Pro úplnost uvádím, že skutečně nebylo potřeba náš záměr nikde hlásit nebo podstupovat nějakou úřední předporodní byrokracii.

Pro samotný porod byla porodní asistentka vybavena potřebnými pomůckami a jistě by se dalo někde dohledat, co přesně její objemná zdravotnická brašna obsahovala. Já si to bohužel nepamatuji, protože se u mě ani v jednom případě žádné komplikace nevyskytly. Nicméně má vzpomínka je taková, že měla vše, co mít měla. Předpokládám, že není nikdo, kdo by si myslel, že na kamnech bublaly hrnce s vřící vodou. Nebo jo?

Její činnost během porodu spočívala v průběžních kontrolách porodních cest a používání malého dopplerka na ozvy. Byla se mnou každou minutu, nepřetržitě. Velmi oceňuju, že přesně odhadla, co potřebuju, že nejsem ten typ, který by chtěl aktivně povzbuzovat nebo chlácholit, prostě mlčela a nechala mě v klidu rodit. Byla tam, byla se mnou. Ihned po porodu odebrala vzorek pupečníkové krve (kvůli zjištění krevní skupiny a případnému podání partobulinu).

Druhý den po porodu přijela znovu, zkontrolovala miminko i mě a vybavila mě doklady, které byly potřeba pro matriku, pediatra a mého lékaře, a předala mi kartičky pro tzv. patičkový test, který zajistila naše pediatrička. Pokud si pamatuji dobře, přijela pak ještě jednou.

Tímto způsobem jsem s IK rodila dvakrát a okolnosti se lišily jen v drobnostech. Je možné, že jsem něco zapomněla nebo si nepamatuju úplně přesně. Případné dotazy, které nebudou úplně blbé, zodpovím pod článkem.

Další informace vztahující se k práci soukromé porodní asistentky můžete nalézt třeba zde; zájemce můžu odkázat popřípadě i na knížku rozhovorů s IK, z jejíž obálky je i fotka v tomto článku.