Naučil mě to. Kdykoliv beru polínko do ruky, jako by mi ho podával. Jednou jsme to počítali. Každý kousek, kterým přikládám, bral do ruky aspoň osmkrát, můj dotek je devátý... Asi bych neměla závidět. Horší už to prostě nebude. Nemůže být. Bude jenom líp.
Její autorku znám z komunitního webu i z jejího blogu. Naše dcery vypadají jako dvojčata, tak moc si jsou podobné. Ale její holčička statečně bojuje s něčím, s čím my nemusíme a doufám, že nikdy nebudeme. Z té ženy přesto sálá optimismus. Diny. Mám ráda její recepty. Naučila mě péct chleba a dodnes pokaždé, když podle ní dělám salát, myslím na to, s jakou láskou psala o svém muži, s jakou mu chystala dobroty a starala se o svou velkou rodinu.
Než najednou přišel konec.
Text knížky vychází z blogu, jenž původně vznikl pro Klárku, malou statečnou holčičku s SMA, ale který se ze dne na den proměnil v temné čtení plné hrůzy, smutku a beznaděje. Přesto ta knížka není depresivní ani ponurá.
Chvilku trvá, než si člověk zvykne na to, že listuje opravdu autentickými, minimálně redigovanými zápisky. Když píšu autentickými, myslím to doopravdy - žádné vykalkulované emoce, žádná z prstu vycucaná, neexistující Johana Rubínová. Nejpozději v momentě, kdy v jednom krátkém odstavci narazíte šestkrát na slůvko prostě, si uvědomíte, že nedržíte v rukou umně uvitou prózu, slova pečlivě vybraná, třikrát ohnutá a způsobně vetknutá do příběhu přesně dle spisovatelova záměru, ale text, jenž spontánně vznikal ve chvílích hluboké bolesti a zármutku. A v něm je právě veliká síla a jsem přesvědčená, že dodatečné zušlechťovací zásahy by tu autentičnost zničily a vytvořily sice dílko literárně čistší, ale neupřímné a poněkud vykastrované. Takže ačkoli Devátý dotek opravdu není vysoká literatura, přesto z ní můžete mít hluboký zážitek.
Mohlo by se zdát, že jde čistě o ženské čtení, ale není tomu tak. Nečekaně ztratit partnera se může přihodit komukoli z nás. O tom, jak taková událost obrátí všechno vzhůru nohama, zpřetrhá, jak obrovská bolest zasáhne všechny smysly, o tom, jak se v čase proměňuje, o touze a vůli jít dál, a nakonec o smíření a optimismu, o tom všem vypráví Devátý dotek. Diny vypustila do světa knihu, o níž si přála, aby ji nikdy napsat nemusela.
V nitru se stydím, že zatímco ona byla paralyzovaná zoufalstvím a bolestí, já držela v ruce pár dní starou, čerstvoučkou třetirozenou a dny mého štěstí byly současně její nejčernější tmou. Moc je mi líto, že dostala naloženo víc, než mnozí z nás, víc, než obyčejná žena snese, a strašně moc bych si přála, aby ji byl osud ušetřil a ona tu knížku nenapsala. Ale stalo se a vznikl Devátý dotek. Knížka naplněná smutkem, citem, láskou i nadějí. Už třetí rok si v den, kdy má můj milý narozeniny, vzpomenu i na Diny a na to, že to byl poslední den jejího muže, jich obou. Od toho dne... jej každý večer políbím.
Diny mě naučila pokoře - její blog jsem svého času četla denně a hodně mě posunul.
OdpovědětVymazatJe to silný příběh, který ukazuje, kolik síly je v obyčejných lidech, jak se komunita dokáže semknout a podat pomocnou ruku. Že dobří lidé tu kolem nás žijí. Na jednu stranu mi to říká, ať jsem za to ráda a už si nestěžuju, na druhou stranu mě to nutí ještě víc bít na poplach, protože je to právě Diny a další rodiny s nemocnými dětmi, které na tu situaci v ČR velmi doplácejí.
Však mě taky, a chodím pořád. Jiný by si zoufal, a ona ne. Raduje se z dětí, ze života, je to skvělá a silná ženská.
OdpovědětVymazatTo, jak stát hází klacky pod nohy zrovna těm, kteří se nemohou bránit, to je zas jiná kapitola, moc smutná...
Knížku jsem nečetla, ale na blog jsem chodila.
OdpovědětVymazatTaky mne to tenkrát vzalo, i jsem o tom psala, Diny je opravdu statečná. Zabojovala s osudem úžasně.
Což mi připomíná, že paní Zavadilová, maminka Sáry a Kubíka, čeká za pár týdnů miminko:)
Mikeila: Neznám ani ten blog ani Diny, ale ty jsi o knížce napsala krásně!
OdpovědětVymazatChristabel - moc často k paní Zavadilové nechodím, ale opravdu, má krásné bříško :)
OdpovědětVymazatAxident - děkuju :) www.klarcinblog.cz