§ 421

Mám své bývalé milé stále ráda - svým způsobem :)

Někdy si na ně vzpomenu a napadne mě, jak se asi mají.

Placka

Potkaly jsme se před školou, u níž má ordinaci. Na klopě placku.

 – Jé, já ho taky volím!

 – Tak to je dobře.

Usmály jsme se na sebe.

Tři vteřiny

Znáte ten pocit? Moc se těšíte a pak ten moment nastane. Je to skvělé, ale úplně nejlepší jsou první tři vteřiny. Koncentrované potěšení okamžiku.

Nejsem aktivistka, nebo jo?

Muž mě vyděsil. Řekl mi, že jsem aktivistka.

O vděčnosti

Přijeli, vřele jsme se přivítali, tak vřele, jak jen to čerstvé úmrtí blízkého člověka dovoluje.

2011

Jaký byl? Hravý!

Reflexy

Také se vám už někdy stalo, že jste na knížce hledali zdířku pro napájecí kabel? Nebo že přijdete k rozevřené knížce a zcela automaticky na ni lehce poklepete pro refresh?  Nebo se pohodlně usadíte, dáte si ji na klín, otevřete, a pak chvíli zmateně hledíte na to, proč ty řádky tečou dolů?

Blondýnám, vlastnícím malé netbooky, se to stává docela často :-)

Byla jsem hodná holka

Každý den děkuju za léto.

Malí motýlci

Jak ten dotyk důvěrně znám! Přesto je jiný. Unáší mě někam do vzdálené galaxie, kde jsem už mnoho let nebyla, naposled s tebou. Během dne se tam ještě mnohokrát vrátím, na kratičkou chviličku, pro úsměv, malé motýlky.

Jsi se mnou, a když to přijde, smete mě to silou nepoznanou, směju se a pláču zároveň.

Občas je dobré nechat se malinko unášet.

A vědět, kam se vracet.

Beruško moje

Jsou ti tři a už sis zažila tolik trápení. Bříško máš plné bolístek, některé starší, zapomenuté, některé úplně čerstvé, ještě černé nitě z nich koukají. Pomalovali tě jak indiána nazeleno. Jsi moje statečná holčička.

Volná

Povídá mi dnes zničehonic má nejstarší dcera: "Kryštof mi pořád říká, že mě miluje... ach joo.. nudaa... já to chci tak, jak to je; jsem ráda, že jsem volná a nemám žádnýho milence!"

Je jí šest a je hezké, že ví, co chce :)

Rainy season

Déšť už mnoho hodin šumí v monotónním šedu. Není vůbec zima, ale omoklé klouby mě přesto studí. Svírám v ruce deštník, snažím se vyhýbat kalužím, když tu to přijde. Vůně důvěrně známá. Unáší mě daleko, do míst, kudy jsem dřív chodívala. Poznala bych každý dům, kdyby tam ještě stál. Nové betonové bloky i starý zaprášený obchod s vínem a pálenkou, malý dům s dvěma byty o jedné místnosti, od jednoho okna do druhého rozvěšené svršky, protože na skříň není místo. Poznala bych i letitý dům, vonící zašlým starým dřevem. Možná ho zapomněli zbourat. Kvetly tam hortenzie a místo okapové roury měl umně tepané kovové kalíšky, navzájem spojené. Voda po nich způsobně crčela dolů a já se vždy zastavila, protože se mi to strašně líbilo. Jsou tam ještě? Zavírám oči. Někdy se mnou šla deštěm i jemná kytara pana Mikulky, někdy zase úplně jiná, syrově mužská Hetfieldova. Unforgiven. Slyším v dešti ty tóny a jsem znovu tam. Tam.