Sjednotitel

Současnému prezidentu se musí nechat, že skutečně dělá to, co slíbil, že dělat bude - sjednocuje.

Sjednotil velkou masu lidí, kteří v něm našli zastání. Po mnoha desítkách let opět slyší, že oni jsou ti, kteří jsou v právu, kteří nemusí nic měnit, protože nic špatného neudělali. Slyší, že je v pořádku mít strach a že se nemusí cítit špatně, když je nezajímají problémy a utrpení jiných lidí. Prezident jim říká, že je v pořádku bát o svoje a odmítat cizí.

Ono se to dobře poslouchá. Najednou je tu někdo, kdo má, stejně jako já, rád obyčejnej život, cigárko, štamprlátko a tlačenku. Kdo ze sebe nedělá hogofogo, mluví srozumitelně a nechce po mně, abych se nějak hluboce zamýšlel nad abstraktními hodnotami společnosti a mou rolí v ní. Kdo mě utvrzuje v tom, že se nemusím stydět za to, že jsem nácek, xenofob a rasista, ale naopak, že já jsem ten, kdo tvoří zdravé jádro národa. A pak prstem ukáže na "rádoby elitu" a označí ji za toho pravého nepřítele. Podívejte se na ně, povaleče z kavárny, neví o nás nic. Chtějí spasit svět, ale naše problémy je nezajímají. Hanba!

Prezident se 17. listopadu veřejně zastal všech těchto lidí. Nenutí je vyjít z bezpečné zóny, vydat se za hranice známého, za humna, kde je to cizí, a kde se mohu setkat s jinakostí. Kde lidé možná vypadají, jednají a mluví jinak. Kde mají jiné názory, než jsou ty moje. To je samozřejmě nepohodlné, protože to vyžaduje nepříjemné myšlení,  konfrontaci s něčím, s čím nesouhlasím a co se mi nelíbí. 

Když to neumím, zabarikáduji se doma a zacpu si uši. Nebo začnu hulákat, že každého s jiným názorem namelu do masokostní moučky. Nebo když jsem současný prezident, nařídím policii, aby ke mně pustila jen pochlebovače s transparenty Ať žiju, Hurá a Sláva.

Včera se na Albertově sešla vybraná společnost podobně smýšlejících radikálů a extremistů - zemanovci, konvičkovci, úsvitovci, holé hlavy, putinovci i bojechtivé zálohy, které jsou rozhodnuty vlítnout i do Strakovky, pokud by na to přišlo. Schopnost vyfiltrovat takto krystalicky čistý vzorek xenofobní populace je ukázkou práce skutečného mistra populismu.

17. listopadu prezident své příznivce osobně ujistil, že nesnášet lidi jiné národnosti nebo vyznání je v pořádku - i kdyby jich měla být miliarda a půl. To je pro mnoho současných "nejsem-rasista-ale" úžasná zpráva. Lidi jsou vděční za zastání. Mají prezidenta, který uprchlíkům otevřeně řekne, že je nikdo nezval a dětem s handicapem, že patří do zvláštních škol. S tím většina lidí stejně souhlasí, jen nemá odvahu to říct nahlas. Prezident se tváří, že je mu jedno, co si o něm kdo myslí, a hodně lidem to imponuje. Ti, které historie nezajímá, nezajímají je souvislosti a už vůbec nic z toho, co se děje venku ve světě, ti budou spokojeni. Chápou, co jim prezident sděluje, věří tomu, co říká, protože v jejich světě to dává smysl.

Pokud bychom přijali tezi, že výkon prezidentského úřadu spočívá v popichování veřejnosti provokativními řečmi na libovolné téma, kontroverzních postojích a občas třeba i legračním vrávorání nad korunovačními klenoty, poté bychom se tomu mohli pousmát, popřípadě nalézt potěchu v donquijotské snaze uvádět pomýlené výroky na pravou míru. Takový postoj, zdá se, nemalé části českého národa docela vyhovuje - zpestřuje všední každodennost.

Co ale mají dělat lidé, kterým to nestačí? Kteří třeba také mají strach, ale rádi by znali směr, kterým bychom se jako společnost měli ubírat, jaký máme cíl a čeho chceme dosáhnout. Jaké jsou naše národní hodnoty, máme-li je vůbec? O co máme usilovat? Tihle lidé mají smůlu. Prezident nenabízí žádná řešení; nesnaží se vést společnost nelehkou dobou, nepozvedá morálku v těžkých časech, ani nepřemýšlí o budoucnosti a jejích výzvách. Jeho rétorika je pustá a plytká; často mluví o věcech veřejných pouze optikou toho, co on významného udělal nebo řekl, a ještě častěji je poznamenána špatně skrývanou mstivostí a touhou vyřídit si účty s tím, kdo si dovolil oponovat. Je jedno, zdali to byl malý penzion v horách, občanská aktivistka na maloměstě nebo celá profesní skupina. Prezident jim to s gustem při nejbližší příležitosti osladí zlou invektivou, procesním naschválem, popřípadě vhodnými instrukcemi pro policii. 

Vést s prezidentem  kultivovanou veřejnou debatu je bohužel zhola nemožné. Pro odlišné názory ostentativně opovrhuje akademickou obcí, studenty i jejich vedením, onou slavnou pražskou kavárnou, novináři, filozofy a vůbec všemi, kteří projevili nějakým způsobem nesouhlas. To je poměrně velká skupina, v níž jsou jak lidé, kterým vadí prezidentovo dosti svérázné zacházení s fakty či neomalené vykuřování na místech, které k tomu nejsou určeny, tak i ti, kteří nesouhlasí s otevřeně xenofobními projevy hlavy státu nebo vystupováním hradního mluvčího. Proti nim všem prezident bojuje. Ti všichni byli včera označeni jako uřvané stádo, ocejchováni - a také sjednoceni. 

Prezident je tedy skutečně sjednotitel. Bohužel v tom nejhorším slova smyslu.