S velkým zpožděním – ale přece – se mi dostal do rukou tenhle mimořádný román. Zpočátku se ta cynická, monotónně plynoucí zpověď nečtla lehce. Vracela jsem se k ní několikrát, odkládala a zase se vracela.
Pak ale začalo samotné vyprávění a já nemohla přestat, dokud jsem neotočila poslední stránku. Někteří recenzenti si stěžovali, že kniha je téměř k nepřečtení, nudná. Prý je to dokonce vhodná kniha do tramvaje - po malých kouscích a je jedno, odkud budete pokračovat. Ne, ne! Nepřeskočila jsem jediný odstavec a vy to taky nedělejte.
Laskavé bohyně jsou členěny podle struktury Bachových suit: Toccata – Allemandes I a II – Courante – Sarabande – Menuet (et rondeaux) – Air – Gigue. Komu by se chtělo, může si teď pustit tohle.
Samotný název pak odkazuje k Aischylově trilogii Oresteia a na tomto půdorysu Littell staví i tragédii hlavního hrdiny.
Tím je mladý, perspektivní esesák Aue, který si zakládá na své bilingvnosti, znalostech historie, literatury a umění. Hojně cituje různé filozofy a vede vášnivé debaty o hudbě. Řeklo by se normální, zdravě ambiciózní muž. Tedy až na to, že miluje svou sestru a je tak trochu zvrhlík.
Aueho cesta vede nejprve na Ukrajinu, kde zažije "amatérské" začátky programu Endlösung, zpackané popravy i první zlepšováky – plynové náklaďáky; poté na Krym, pak na Kavkaz k horským Židům, do Stalingradu; absolvuje i turné po koncentračních táborech, kde mezitím zpracování lidí pokročilo na průmyslovou úroveň; pak musí utíkat před ruskou frontou a zažije konečnou zkázu Berlína. Pozice analytika umožňuje citaci velkého množství čísel z nejrůznějších statistik a ačkoli se Aue účastní mnoha akcí, sám do nich nezasahuje, je spíše pasivním pozorovatelem, což mu umožňuje zachovat si jakýsi čistý štít a neušpinit se (příliš) od krve. Píše o tom, co vidí a zhutňuje je do hlášení a zpráv nadřízeným. Postupně se stane specialistou na židovskou otázku a její řešení vnímá ze všeho nejvíc jako logistický problém – optimalizovat toky zboží/pracovních sil, aby docházelo k co nejmenším ztrátám. Počítá, kolik cibule je potřeba ke snížení táborové úmrtnosti. Bojuje s byrokracií i rozbujelou zlodějnou. Pro nadřízené vyvádí umné památeční scrapbooky s pečlivě popsanými fotografiemi.
 | ||||||||||||
 |
| Skutečné album z Osvětimi. Fotil SS-Hauptscharführer Bernhardt Walter. |
Aue je personifikací německé válečné zkušenosti a vyčerpávající obšírností malinko připomíná Forresta Gumpa. Skoro všude byl a skoro všechno viděl. Ale není to vůbec na škodu. Nemám naprosto Littellovi za zlé, že se snažil výsledků svých bádání "nacpat" do knihy co nejvíc (Byť v ní jsou pasáže, které se dají pokládat za "přeskočitelné", kupříkladu kavkazské lingvistické okénko. Ale nedělejte to; mnoho podobných monologů by bez problémů uspělo v samostatném vydání jako výtečné eseje.) a nepodřídil vše příliš snadno stravitelnému čtení. Pak ovšem dochází i k takovým momentům, kdy postavy zpaměti citují úryvky z různých děl, a dokonce jsou schopny poskytnout i konkrétní stránku, na které se onen úryvek nachází. V románu to působí zvláštně, ale aspoň já jsem to brala tak, že kdyby šlo o vědeckou publikaci, bylo by takové místo označeno čísílkem odkazujícím do poznámkového aparátu. Littell, nemaje tyto možnosti, obdařil postavy fenomenální pamětí.
Vzhledem k výše naznačenému půdorysu antické tragédie pak zase soukromá Aueho linka působí místy v příběhu zvláštní disonanci. Úlohu Erínyí plní dva kriminalisté, kteří jej podezřívají z vraždy rodičů. Musím říct, že mně osobně veškeré jejich dialogy připadaly záměrně napsané úplně strašně, jak z nějaké brakové detektivky. A ten konec v berlínské ZOO!
To jsou jediné mé pidivýtky.
Laskavé bohyně jsou opulentní románová hostina. Kniha, která se zcela jistě stane jednou ze základních na toto téma. Není to ale příjemné čtení. Absencí členění do uživatelsky přátelštějších kapitol jako by Littell říkal: Holenkové, chcete vědět víc o holokaustu? Ok, tady to máte, čtěte, neuhýbejte očima, protrpte si tím. Je to náročné. Desítky stránek míjejí v nekonečném proudu násilí. Židé, střílení, hrozny oběšenců, potoky krve, halucinace, zvracení. V momentě, kdy se členové Einsatzgruppe zoufale snaží najít volné místo pro masový hrob a všude kolem narážejí na hroby, které vykopal někdo před nimi, kdy jim zabíjení nejde, všude stříkají mozky a kutálí se oči, říkáte si: proboha, takhle to půjde dalších osm set stran? To nevydržím.
 |
 |
| Téhle Grosse Aktion se Aue také zúčastnil. Masakr v Babím Jaru. |
Ale i klidné pasáže přijdou, nebojte. Naberete dech, načerpáte síly ("pauzička na zvracení, a už zas mohu pokračovat", jak říká sám Aue) a... ocitnete se v Stalingradu. Tuhle část knihy mnozí chválí, a myslím, že právem. Je to ve své hrůze strhující pasáž.
Po ní plynule následuje snová část, kterou zase jiní mnozí odbyli "tl;dr", ale to je ohromná škoda, protože Aueho sny jsou přímým otiskem prožívaných událostí, stavu jeho mysli, dokladujícím, jak devastujícími jsou na jeho psychiku. Stejně jako druhá snová část, která přijde v Berlíně a má stejnou funkci. A konečně mezikapitola Air, fascinující tím, že Littell, bez jakéhokoli studu, otevře naplno brány sexu a perverzitě, s jakými se v podobném typu literatury nesetkáte příliš často. Čistokrevná pornografie. A není to ani prvoplánově skandální a kýčovité. Je to esence Aueho, jeho osobnosti zmrzačené roky prožitého utrpení.
Littellovi také bývá vytýkáno, že použitím ich-formy ohlazuje zrůdnost popisovaných zločinů a vábí čtenáře k sympatiím k tomuto SS-Strurmbannführerovi. Ale velká síla Bohyní spočívá právě v uvěřitelnosti, v tom, že s Auem nikoli sympatizujete, ale věříte, že jeho fekální sny v noci a neustálé zvracení ve dne jsou přímým důsledkem všech těch zvěrstev; vidíte ho jako konzistentní v názorech, v tom, jak moc mají jeho temné touhy a běsy vliv na jeho činy. A je to tak, že právě pohled jeho očima do nitra nacistické mašinérie, od počátků až po trpkou porážku, přiblíží k pochopení, jak se z masy obyčejných lidí stal vraždící genocidní mechanismus.
"Došel jsem k závěru, že z dozorce SS se surovec či sadista nestane proto, že nepovažuje vězně za lidské bytosti; právě naopak, jeho zuřivost se roste a mění v sadismus, když zjistí, že vězeň zdaleka není podčlověk, jak ho učili, nýbrž že je to v zásadě člověk jako on sám, a právě tato odolnost, tato němá vytrvalost bližního připadá dozorci nesnesitelná, takže ho bije, aby se pokusil onu lidskost, která jim je společná, vymazat. Samosebou to nefunguje: čím víc ran dozorce rozdá, tím silněji seznává, že vězeň odmítá vystupovat jako podčlověk. Nakonec mu nezbývá než ho zabít, což je definitivní přiznání porážky."
Jonathan Littell strávil pět let důkladným studiem archívních materiálů, přečetl prý na dvě stě knih a všechna místa, o kterých píše, sám procestoval. Ambiciózní snaha obsáhnout holocaust v celé jeho šíři, přes Francii, Polsko, Maďarsko, Ukrajinu až po Kavkaz, kdy na pozadí zcela reálných historických událostí vystupují stovky postav, fiktivních i skutečných, vyžadovala zpracování ohromného množství materiálů. Na veškerá historická fakta se lze spolehnout, každé datum sedí a bez obav by Bohyně mohly být používány jako učebnice. Littellovi se ale hlavně povedlo je ukočírovat i po literární stránce, jsou výborně napsané a neuvěřitelně čtivé. Ale není to veselé čtení. O holokaustu ani nemůže být.
Žádné komentáře:
Okomentovat