Hradní retro

Prezidentem se stal Miloš Zeman.

Mám asi tisíc výhrad  k metodám použitým v kampani. Nelíbí se mi unfair styl, ani mlžení kolem jejího financování. Nelíbí se mi necudnost pana Šloufa, který to vše zařídil. Nelíbí se mi, že má na Hradě sedět člověk, který manipulace a lhaní dlouhodobě pokládá za legitimní prostředky k dosažení svých cílů.

A to je asi tak všechno. U nás v obci vyhrál pan Zeman vůči Schwarzenbergovi v poměru 2:1 a nejinak to dopadlo i na mnoha jiných místech. Realita je taková, že Zemana lidé jednoduše chtějí a nic z výše uvedeného jim nevadí. Z nějakého důvodu mají mnozí dojem, že naoko levicový prezident zajistí sjednocení levice, její úspěch ve volbách a návrat sociálních jistot (třeba porodné, že ano – zachyceno v síti).

Myslím, že hlavním důvodem jeho výhry je jednoduše fakt, že Češi mají rádi retro. Nevábnou minulost si obalili do růžového slizu, koncentrovaného v obludnosti zvané Vyprávěj. I komedie z normalizace a o normalizaci, s  morem "laskavého humoru", ohlazujícím nepříjemně ostré hrany, patří mezi ty divácky nejúspěšnější. A stejně jako je vzpomínání na časy minulé nemilosrdně osekané, až zbyl jen  Balaton, víkendové chataření, karafiáty, plastové korále a barevné šátky v ondulacích, zbyla i z doby před patnácti lety jen dvě jména: Klaus & Zeman a vzpomínka na to, jak tehdy vládli pevnou rukou. Ani náznak dnešní bezradnosti, nikým nevolených pidistraniček a korupčních kauz. Možná lidi doufají v rázný zásah shůry a myslí, že je v pořádku, když během vymetání současného nepořádku půjdou slušnost a dobré mravy na čas stranou. Nevím, odhaduji. Lidi si také pamatují, jak se tito dva pánové vzájemně střídali na premiérských postech a postech předsedů sněmovny a poté si spolu střihli i souboj o Hrad. Pamatují si, jak Zeman odešel v roce 2003 poražen a představa, že by tento leckdy unaveně působící pán v letech byl po týdnech vyčerpávající kampaně poražen znovu, možná v mnohých vyvolala i jakýsi soucit. Je přece přirozené, že by po Klausovi měl hradní klíče převzít právě Zeman. Teprve potom se zřejmě uzavře celá jedna generační kapitola. Dříve ale ne.

Změna zatím nepřijde. Lidé si ji nepřejí a to je potřeba akceptovat. Přece jen se však vkrádá obava, jak zabránit opakování tvrdého diktaturního režimu trvajícího čtyřicet dlouhých let, když se pomalu ztrácí v zapomnění doba před pouhými patnácti lety. Jak se poučit z chyb minulosti, když lidi hledí na to, co je teď a nepamatují si, jak protestovali proti opoziční smlouvě, jak parodovali Zemanovo kymácení a mluvu  a jak si oddechli, když konečně zmizel na Vysočinu. Stačilo vybělit zuby, kývnout na Šloufa a vše je zapomenuto. Samozřejmě, byl nabídnut produkt, který lidi poptávali. V tom je potřeba vyslovit jeho týmu a sponzorům uznání.

Češi se rádi ohlížejí do minulosti, ale jen tak, aby to příliš nebolelo. Vidí, že by se některé věci daly dělat jinak, nadchnou se pro příslib lepší budoucnosti, ale když přijde na věc, rozhodnou se pro jistotu, která možná není úplně vábná, ale kterou znají, protože je jejich. Lump, ale náš.

Karel Janeček by se měl nad svými Vlnami velmi hluboce zamyslet. Lidi o nějakou evoluci a radikální změny ve skutečnosti vůbec nestojí.