Děj snímku Her se odehrává v Los Angeles v nedaleké budoucnosti. Theodore (Joaquin Phoenix) je komplikovaný a citlivý muž, který se živí psaním dojemných a osobních dopisů pro druhé. Se zlomeným srdcem po ukončení dlouhého vztahu se začne zajímat o nový, pokročilý operační systém, o kterém jeho výrobce tvrdí, že představuje zcela unikátní a intuitivní bytost. Po jeho instalaci se seznamuje se „Samanthou", umělou inteligencí s milým ženským hlasem (Scarlett Johansson), která má zajímavé postřehy, je citlivá a překvapivě vtipná. Jak její potřeby a požadavky rostou společně s těmi jeho, mění se jejich přátelství ve skutečnou vzájemnou lásku. (Falcon)
Potud oficiální text distributora.
Krátce: Neoficiálně mám po pátečním shlédnutí dojem, že jde o přehajpovanou hipsterskou blbinu. Pardon.
Dlouze: Ano, moc příjemně se na to kouká; film má takovej applovsky čistej, ohlazenej dizajn, interiéry i exteriéry vypadají náležitě cool, všude je pěkně ticho a čisto. Nikde neřvou děcka, netroubí auta, lidi neodhazujou vajgly a neplivou na zem. Nikde žádné graffiti, psí hromádky, ani jiné, trapně neestetické projevy všedního velkoměstského života. Moc nad tím nepřemýšlet, hlavně že to funguje.
Nepříliš vzdálená budoucnost působí celkem realisticky a věrohodně, jako svět, který s velkou pravděpodobností jednou skutečně přijde, byť nebude tak navoněný a okouzlující. Móda se zase tak zásadně neliší od té současné a je otázkou sezóny, než začnou řetězce chrlit na trh Theodorovy gatě s pasem proklatě vysoko a hipsterstvo bude tu manžestrovou hrůzu nadšeně kupovat. V souladu s estetickým cítěním této cílovky je také film laděn do teplých colorblockingových barev. Ach.
Lidi jsou tedy kapku divní. Chodí po ulicích a trpí samomluvou, ale fakt všichni. Jako ukázka trendu fajn, ale pokud je to opakovaně ukazováno jako hlavní forma budoucí lidské existence a v celém filmu není na ulicích vidět nic jiného, tak to prostě nefunguje. Všimla jsem si pouze jedné dvojice, možná to ani partnerský pár nebyl - jednoduše dva lidi jdoucí vedle sebe. Wow, rarita.
A samotný příběh? Celá ústřední lovestory má zcela standardní průběh - včetně toho, na co obvykle časem dojíždějí i ty největší lásky. Ergo i tahle. Diváku #sestimsmir
Varování: celý film je o pocitech. Pořád jenom pocity pocity. A kamera ustavičně zoomuje na obličeje hlavních postav. Ty toho mimo mluvení moc nedělají. Tedy kromě té trošky práce, která samosebou není příliš náročná, člověk se u ní neumaže a ještě zvádne vypadat náležitě cool. Joaquina Phoenixe schovanýho za vošklivým hipstrknírem a brýlema s dioptriemi nula jsem zpočátku skoro nepoznala, ale byl mi protivnej už od začátku. Asi proto ten neustálej zoom. Protože kdyby kamera odjela o kus dál, praštilo by do očí, jak ten chlap nemá vůbec žádné další aktivity, nic nedělá, nic neumí, nemá žádné záliby ani koníčky. Jenom pořád sedí na zadku a povídá si s umělým hlasem odněkud z cloudu... o pocitech. Děsně nezajímavej člověk. Nebo myslíte, že jsem náročná, když od chlapa kolem čtyřicítky vyžaduju i něco víc než neustálé pubertální nimrání se v nitru? Asi jo.
Ale opět. Dialogy byly velmi dobré, ohromně přirozené. Zřejmě každý dospělý si v průběhu filmu najde nějaký moment, ve kterém se pozná, určitou fázi vztahu, kterou zrovna prochází i on sám. Jedním z největších kladů filmu je totiž jeho atmosféra, takové zvláštní, příjemné důvěrno. Tvůrci dobře věděli, na koho cílí. Obdivuhodně homogenní návštěvnická skupina v průběhu promínání vykazovala velmi podobné reakce. Třeba v drobném momentu, kdy (ve vzpomínkách) mají ti dva na hlavách dopravní kužely, se mnoho lidí slyšitelně usmálo, protože to bylo jednoduše milý.
Ten film je vlastně docela dobrej. Sice nesouzním s obsahem, ale forma je fajn. Vlastně ani jednou jsem se nepodívala na hodinky a uteklo mi to v kině opravdu rychle, což je vzhledem ke stopáži vlastně dost překvapivé. Nenudila jsem se. Zaznamenala jsem jenom jeden wtf moment - (pozor, spoiler!) - absurdní scénu se surogátní parnerkou. Jako nezlobte se na mě, ale co to mělo být? Ta žena si nalepila na tvář kameru (či co) ve formě pihy a do ucha strčila hands-free tak, aby jí do ucha šel hlas Samanthy. Výsledkem mělo být laskyplné splynutí uživatele s jeho OS, ale fakticky před Theodorem nekoordinovaně vzdychaly dvě ženy, z nichž jedna neměla tělo a o druhé on naprosto netušil, co je zač. Samantha z toho, navzdory velice usilovnému snažení, nemohla mít fyzicky vůbec nic a maximálně by tak mohla žárlivě sledovat, jak si to on rozdává s jinou. tl;dr: Jak může umělá inteligence vymyslet takovej hovězí nápad? Bylo mi dost nepříjemný ten obvious fail sledovat.
No, abychom to shrnuli. Ona je ve více ohledech podobná Gravitaci, dalšímu hajpu, s příběhem, který je tak nicotný, až skoro žádný není. Technicky brilantní opus... o ničem. Ona je taky futuristicky vystajlovaná; je to svět, který vypadá velice reálně a uvěřitelně, ale ten ústřední příběh je, s prominutím, děsně blbej.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat