V létě jsme se poprvé sešly. Hned mi byla sympatická. Domluvily jsme se, že se budeme pravidelně vídat. Slíbila, že mě naučí péct. Výsledek prý bude stát za to, ale nebude to vždycky procházka růžovým sadem.
A měla pravdu. Štěstí, že nejsem v kuchyni úplný začátečník. Přesto, když jsme se nejprve učily strouhat, jsem měla zkraje pěkně odřené prsty. Pekly jsme u nás doma. Vodila s sebou kamarádky, a ty samozřejmě machrovaly, jak jim to pečení jde. Dokonalé profesionálky. Občas ale taky měly slabší chvilku; a ona se smála a říkala "hahá, počkejte, co přijde za chvíli". Člověk se musel opravdu otáčet, aby jí stačil. Když se jí zdálo, že jsme pomalé, nešla pro ostřejší slovo daleko. "Pokud nezvracíte, nejste v bezvědomí nebo neumíráte, koukejte dělat!" řvala. A my se snažily.
Dokonce i na dovolenou jsme jely společně. Zkoušely jsme péci v hotelu, ale sousedka pod námi piskovala, baba jedna. Přesunuly jsme se na pláž. Ranní procházky byly krásné, ačkoli na nás čuměla spousta lidí. Myslím, že hlavně holky, které se s ní taky kamarádily a poznaly ji :-)
Když jsem si na podzim vymkla oba kotníky a nechtělo se mi nic, slaďounkým hláskem mě lákala, že to nevadí a že mi Maggie pomůže. Pomalu. Ale byl to trik. Usmála se na mě a ledovým hlasem prohlásila: "Ať tě ani nenapadne přestat! Chceš umět péct? Tak dělej!"
A tak jsem dělala.
Užily jsme si i spoustu legrace. Tři malí pišišvoři se nám často motali pod nohama, brali si vařečky a taky se pokoušeli vařit, někdy i všichni najednou. Občas někdo dostal omylem do nosu. A muž nás v našem snažení chodil očumovat, mlsně se oblizoval a říkal, že nám to pečení jde pěkně od ruky.
Stal se z nás sehraný tým.
Dnes jsme konečně dopekly. Vánoční pekáč buchet :-)
Díky, Jillian!
Wow... já jsem ještě žádnej její kurz pečení nedodělala... ale asi to ještě zkusím...
OdpovědětVymazatZkus... začátky bývají krušný, ale pak už je to fajn :-)
Vymazat