Konec soudní anabáze

Dobojováno

Možná to byl první rozsudek. Možná další a další závažné vady, které povážlivě narušily utvrzelý dojem, že žalobkyně je stěžovatelka a potížistka. Možná všechno najednou přispělo k tomu, že po třech letech protistrana konečně projevila zdravý rozum a přestala jít proti zdi.

Dohoda, které se podařilo dosáhnout, je smírem, kompromisem. Není jednoznačným vítězstvím, ale maximem možného. Velmi slušným vrabcem v hrsti. A já si z této zkušenosti odnáším poznání, že s dostatkem trpělivosti, s pevným odhodláním a velkou vůlí je možno domoci se svých práv, byť to stojí spoustu času a peněz. Poznání, že setkání s justicí, je spíše něčím, čemu je lépe se vyhnout. Děkuju paní soudkyni, že mi jej – skrze upřímnou neochotu se sporem zabývat  – umožnila.

Můžu se jen domnívat, že podstatnou roli ve změně uvažování sehrál vliv nové advokátní kanceláře, která klientovi zřejmě realisticky nastínila důsledky pokračování v předlouhém a již částečně prohraném soudním sporu. Tímto patří můj dík i jí.
 
Děkuju všem lidem, které jsem do tohoto sporu zatáhla a kteří mi pomáhali. Děkuju úředníkům, znalcům, děkuju nejrůznějším lidem z oboru, kteří mi poskytli cenné rady a informace; právníkům, kteří mě celým sporem provázeli a zejména – děkuju přátelům a rodině.

Děkuju mému muži, který stál v "mém" sporu při mně a děkuju dětem za trpělivost; zejména tomu nejmladšímu, které se narodilo pouhých pět dní před tím, než věci nabraly definitivně špatný směr, protože ti, kteří měli být profesionály, nebyli. Teď je mu tři a půl a půjde do školky. Celá mateřská dovolená a ještě o kus víc. Tolik času, který jsem mohla věnovat něčemu užitečnějšímu  a radostnějšímu. Stálo mi to za to?

Stálo.

It was a matter of principle.